Jmenuji se Dominika a význam mého jména je "pánova" z latiny - "Den páně". Pokud hledáte "zpovědní vrbu", tak ji najdete přesně ve mě. Dokážu Vás vyslechnout, poradit a mám schopnost nacítit se a vyřešit vaše hlavolamy. Mám dokonalý cit pro mezilidské vztahy. Už od malička jsem byla jiná a měla jsem svůj svět, do kterého jsem utíkala... Moje závislost byla láska. V mých představách jsem měla milujícího manžela, syna, psa a dům a byla jsem sama sobě pánem. Chtěla jsem být inspirací, byl to můj sen.
Od dětství jsem byla vedená na výkon, řád, systém - za což jsem moc vděčná. Díky tomu mi to pomáhalo jako dítěti v kroužcích, správnému kolektivu a k pracím. Díky tomu jsem byla soutěživá, chtěla jsem vyhrávat, mít všechno "dokonalé" a když se to nepodařilo, tak jsem toho nechala, protože to nešlo jak jsem to chtěla já, ale byl to jen povrch, protože v uvnitř jsem byla moc zranitelná a potlačená v emocích. Byla jsem lítostivá a chtěla jsem spasit svět, co mělo za následek nefunkční vztahy, protože v mém světě neexistovalo to, že někdo poruší mé pravidla a systém. Byla jsem nezlomná a navenek ta silná žena, ale zároveň jako ženu mě to ničilo, ale přiznat jsem si to nechtěla, protože by to bylo moje selhání. Vykazovala jsem moc mužské energie, za kterou jsem se schovávala v podstatě jsem se styděla být autentická a plakat. Plakávala jsem vždy o samotě, jen ať mě nikdo nevidí a přitom není nic přirozenějšího a zdravějšího než pláč.
V pubertě jsem byla vedená být vojačkou nebo policistkou - milovala jsem pocit pomáhat, ale zároveň - ten pocit: Chci to vůbec? Je to moje cesta? Možná tak kvůli chlapskému kolektivu. Naštěstí můj osud to nebyl a skončila jsem na vysoké škole a zase jen kvůli učiteli, který mi řekl, že bych se mu na tu školu hodila. Ale výsledek? Odešla jsem, nebavila mě, ale zase děkuji za zkušenost, protože mi to ukázalo, že opravdu mít titul vůbec nic neznamená, k tomu skutečnému já potřebuješ cit, zručnost, intuici a selský rozum a hlavně vědět, co opravdu chceš a dáš do toho celé svoje srdce. Už od střední školy jsem cítila, že odejdu ze Slovenska, potřebovala jsem pocit svobody a pocit, že mi někdo věří a hlavně: CHCI TO BÝT JÁ. A nejlépe, kdyby bylo všechno podle mně, což nebylo nejsprávnější nastavení, protože zase tam bylo nastavení mužské energie.
V roce 2011 jsem se oficiálně odstěhovala ze Slovenska a začal se plnit můj sen, muž, dítě, vlastní byt, byla jsem zasnoubená, ale v srdci jsem věděla, že s tím mužem trpím a rozešli jsme se po 5-ti letech. Předtím jsem nevěděla proč, teď už to vím - ego. V roce 2016 se mi rozpadl svět, zároveň ale začalo to nejtěžší a zároveň nejkrásnější období mého života. Poprvé jsem to mohla být já - bez toho, že by někdo říkal co mám dělat... Nedokážu ani jen spočítat těch proplakaných nocí, ale nikdo o tom nevěděl, protože jsem přece ta silná, hrdá žena která všechno zvládne a ego jen tak lítalo. Ale víte co? Zvládla jsem to! Vždy jsem tu byla já pro druhé i když sama jsem potřebovala pomoci. V ten rok jsem poznala i svého manžela (v té době byl můj kamarád) a děkuji Bohu za něho, protože on mi dovolil být mnou a i díky jeho podpoře a víre ke mně tu teď sedím a píšu Vám tu něco málo o mně. Nemyslete si - s manželem byly začátky těžké, ale díky nim jsem si uvědomila, že pokud nezměním sebe, nezměním ani jeho a nezměním ani lidi v mém okolí. Změnila jsem se a tím jsem začala léčit sebe a všechny na okolo. Nepopsatelný pocit toho, že to funguje!
Tímto Vám chci poukázat, že VŠECHNO JDE, KDYŽ SE CHCE! A OPRAVDU DOSÁHNEME VŠEHO. Vím to, protože žiju život svých snů. Chci abyste viděli, že i když svět není vždy růžový, ale je Váš a to je důležité si uvědomit a být vděčný. Důležité je dovolit si prožít ten život naplno, protože jen my jsme si strůjci svého štěstí.